Ježíšova podobenství: O boháči a Lazarovi

pondělí 4. květen 2015 11:35

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.

I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: „Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.“ Abraham řekl: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.“

Řekl: „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“ Ale Abraham mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Evangelium od Lukáše 16, 1 - 9)

Další z Ježíšových podobenství, jehož obsah přešel do všeobecného povědomí: církev své domy pomoci nemocným (nemocnice) nazývala „lazarety“.

Výklad podobenství je možné vést v mnoha směrech. Jednak svědčí o konečnosti času, který nám je zde na zemi dán, buď k věčné spáse, nebo k věčnému zavržení. Stav a místo, kam nesmrtelná lidská duše po smrti přechází, je buď nebe (symbolicky ve Starém zákoně nazváno „lůno Abraháma“), nebo peklo.

Závěr podobenství zase ukazuje na „autoritu“ Písma svatého, která je větší než jakékoliv zázraky. Slovní obrat „poslouchat Mojžíše a proroky“ znamenal pro Izraelity řídit se ustanovením Písma. Není jiného základu, podle kterého bychom mohli vytvářet morální řád ve společnosti, než Bible.

Nejdůležitější myšlenka podobenství nás však přivádí k lidskému údělu. Spokojenost a dostatek všeho nám nezajistí spásu, a naopak nouze a utrpení není symbolem prokletí. Máš-li nadbytek, nebuď lhostejný k trpícímu, máš-li nedostatek, nezáviď bohatému. Pěkně to vyjadřuje jedna modlitba: „Bože, nedávej mi mnoho, abych nezpyšněl a tebou nepohrdl, ale nedávej mi ani málo, abych si nezoufal a nemusel krást.“

Zamyšlení bylo uveřejěno 29.4. v Jindřichohradeckém deníku.

 

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora