Svatý František z Pauly - zázraky na denním pořádku

středa 2. duben 2014 09:23

Svatý František z Pauly je typickou a velmi oblíbenou postavou Katolické církve. Lze říci, že dal charakter dějinám Kalábrie i celé jižní Itálie. Byl to veliký divotvůrce, zastáncem těch posledních a napomínatelem mocných.

Pauly.jpgSvatý František z Pauly se narodil 27. března 1416 v jihoitalském městečku Paula chudým, ale zbožným rodičům. Přišel však na svět s vážnou oční vadou, a proto ho rodiče svěřili v modlitbě sv. Františkovi z Assisi. Slíbili, že když bude syn uzdraven, dají ho na rok na výchovu do františkánského kláštera. A tak se i stalo, když mu bylo 13 roků, slib splnili. V klášteře si už jako jinoch získal obdiv pro svoji duchovní vyzrálost a dokonce i zvláštní zázračné dary. Když uplynul rok, i přes naléhání mnichů se vrátil domů.

Až na cestě do srdci křesťanství - Říma - poznal, že mu osud církve nemůže být lhostejný. Když procházel ulicemi, uviděl okázalý průvod šlechticů a taky jednoho kardinála, v krásném voze a oblečení. Přistoupil k němu, neboť se domníval, že takhle by se představitelé církve neměli ukazovat a oslovil ho: „Ježíšovi apoštolové necestovali v takovém luxusu!“ Kardinál se nejen neurazil, nýbrž mu pošeptal: „Můj synu, nepohoršuj se! Kdybych mohl, byl bych jako ty, ale kdybych tak činil, lidé by církev a naší apoštolskou hodnost pošlapávali a pohrdali by jí.“ Při této pouti dozrálo jeho rozhodnutí stát se poustevníkem.

Odešel na osamocené místo a živil se zpočátku jen tím, co příroda dala. Lidé si časem k němu našli cestu a dokonce přišli i další spolubratři, kteří ho chtěli následovat. Začal je oblékat do stejného roucha, jaké měli mniši, které poznal v mládí. A tak se zrodili poustevníci sv. Františka, nazýváni také pauláni. Kromě běžných slibů chudoby, čistoty a poslušnosti skládali čtvrtý slib „neustálého postu“. I dodnes nejí maso (s vyjímkou nemocných).

František proslul mnohými zázraky. Jeden z nich se udál při jeho cestě na Sicílii, kde chtěl založit klášter. Když měl přeplout Messinskou úžinu, požádal o to jednoho převozníka, ten ho však odmítl. František tehdy rozprostřel svůj plášť na vodě, jeden cíp přivázal ke své holi a takto doplachtil do Messiny, kde vzbudil všeobecný údiv.

Pověst o poustevníkovi divotvůrci se dostala až do Francie. Král Ludvík XI., který byl stižen nevyléčitelnou nemocí, vyslal k Františkovi posly, aby přišel a uzdravil ho. Když to František odmítnul, obrátil se s tím na samotného papeže. Papež přinutil Františka jít do Francie a on po cestě učinil mnoho zázraků. V Nepoli mu král Ferdinand nabídl zlaté mince v míse. Fratnišek jednu vzal a rozlomil. Z mince vytekla krev, načež králi vmetl do tváře vyčítavá slova: „Toto je krev tvých poddaných, které utiskuješ a která křičí k Bohu o pomstu.“

Ve Francii osvobodil města Bormes a Frejus od morové rány, která už vyhubila polovinu obyvatel, ale francouzkého krále neuzdravil. Ludvík XI. zemřel, nicméně stihl napravit mnoho spáchaného násilí. František si myslel, že tím jeho misie ve Francii skončila a chtěl se vrátit zpět. Byl však tak oblíben u prostých i mocných, že ho už nepustili. Svatá Jana de Valois, dcera krále Ludvíka XI., povzbuzena jeho radami, založila řád Navštívení Panny Marie a sama do něho vstupila.

Jeden z klášterů řádu paulánů byl založen ještě za života Františka i nedaleko Nové Bystřice. František vyslal své mnichy do naší krajiny, měli nalézt tři prameny, vystavět kostel a zasadit tři lípy. Mniši dlouho hledali předpovězené místo, a když nemohli nic najít, chtěli se vrátit. Nejdříve však poklekli k modlitbě a tehdy se ukázaly tři prameny. Založili tam v roce 1501 Klášter a zasvětili ho Nejsvětější Trojici. I přes jeho pohnutý osud se zachoval až do roku 1959, kdy ho vojska ministerstva vnitra vyhodila do vzduchu, zůstal pouze velký kostel.

František zemřel 2. dubna 1507 ve věku 91 let v Plessis-les Tours a brzy po smrti byl prohlášen za svatého.

Možná se může někomu zdát životopis sv. Františka z Pauly pohádkový. Stačí však, aby si zajel do Kláštera u Nové Bystřice, postavil se doprostřed kostela a pohlédnul na jeden z největších oltářů ve Střední Evropě. To není pohádka, tito mniši věděli, v co věřili.

Článek byl uveřejněný dne 2.4. v Jindřichohradeckém deníku, ilustrovala Zuzana Čuchna

Jiří Špiřík

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.