Hněv

pondělí 13. květen 2013 13:30

Hněv je vášeň, která chce prudce odstranit zlo, ať už skutečné, nebo domnělé. Hněv rozdělujeme na spravedlivý a nespravedlivý. Spravedlivý hněv je citové vzplanutí proti zlu, které vidíme. Motivuje nás k činnosti, abychom nezůstali neteční vůči lži a jiné nepravosti. Důležité v souvislosti se hněvem je, rozmyslet si, co máme dělat, aby náš hněv nebyl jenom planý. Budeme-li se jen rozčilovat, problém nevyřešíme, jen zbytečně ztratíme čas a záležitost svým hněvem ještě více komplikujeme. Ač se naše city někdy bouří, máme se snažit ovládnout se, protože často není v naší moci zlo adekvátním způsobem odstranit: „Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ (Bible, Jakub 1, 20)

Ač běžně má hněv spíše negativní ocenění, nesmíme zapomínat i na jeho pozitivní charakter. Je to na prvním místě Bůh, který reaguje hněvem na hřích a zlo: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.“ (List Římanům 1, 18) Boží spravedlnost vyžaduje „spravedlivý hněv“, kterým je odsouzen hřích. Bůh však v osobě Ježíše Krista nabízí lidem nejdříve odpuštění a milosrdenství. Největší katastrofou pro lidský život potom není už samotný hřích či zlo (Písmo praví, „že všichni jsou hříšníci“), ale odmítnutí této velkorysé Boží nabídky: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (Jan 3,36)

Hněv může být ale také nespravedlivý a to hned ze dvou důvodů. Buď používáme nepřiměřené prostředky k potlačení zla, nebo je předmětem hněvu něco, co není skutečným zlem. Oba případy jsou velmi časté. Kolikrát například vidíme na druhém nějakou chybu a vynadáme mu. Námi zvolený prostředek však k ničemu nemusí vést, jen ještě více zraňuje. Zvláště u dětí musíme být velice opatrní v používání hněvu jako prostředku nápravy.

I druhý případ, falešné vidění zla, je častý. Dokážeme na druhém vyhledat množství chyb a patřičně mu ve svém hněvu vyčinit. Nad objektivitou tohoto zla však visí veliký otazník; duchovní otcové velice trefně připomínají, že spíše ten, kdo na druhém vidí něco špatného, je toho příčinou ve svém srdci.

Každý člověk má k hněvu jinou dispozici a zvykl si jinak řešit svůj hněv. Někomu stačí nepatrná příležitost, malá jiskra - „a hned je oheň na střeše“. Ale také dokáže brzy zapomenout. Jiný v sobě hněv dusí, trápí se, nebo vytváří kolem sebe „dusno“ a vybuchne ve chvíli, kdy se to nejmíň očekává.

Zvládnout hněv je pro člověka velký úkol. Svatý František Saleský v knize Filotea vysvětluje, jak si s hněvem poradit: „Hned při prvním vzplanutí hněvu, které pocítíme, bychom měli sebrat síly - ne však ukvapeně nebo rozhorleně, nýbrž mírně a přitom opravdově. Může se totiž stát, že když chceme ztlumit hněv přílišnou horlivostí, rozjitříme si srdce ještě více, než bylo předtím, a takto rozjitřené srdce se pak už neovládne. Jako otcovo napomínání může vést k nápravě, pokud je vlídné a srdečné, tak také naše nitro musíme napravovat s vlídností a mírností, téměř uchlácholit a ukonejšit, aby se příliš nebouřilo a naopak uklidnilo.

Zejména pro rodinné vztahy je důležité, abychom svému hněvu dali jasnou hranici: „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.“ (List Efeským 4,26)

K zamyšlení čtenářů:

Souhlasíš, že „kdo přemáhá svůj hněv, vítězí nad největším nepřítelem?“

Článek uveřejněn v Jindřichohradeckém Deníku 17. 4. 2013.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora