Pýcha

středa 24. duben 2013 14:35

Každý z nás občas hřeší, platí ovšem, že když dva dělají totéž, nemusí to být u každého z nich stejně závažné. Někdy se stane, že se dopustíme hříchu či špatného jednání „mimoděk“. Teprve až člověk přijme toto jednání „za své“, dělá to vědomě a dobrovolně (chce to), lze říci, že k jeho životu patří neřest (nectnost). Každá neřest má morálně špatné důsledky. Tradičně se neřesti dělí podle sedmi hlavních hříchů: pýcha, lenost, závist, hněv, lakomství, nestřídmost (v jídle, obžerství), smilstvo.
Dnes si povíme o první neřesti, a tou je PÝCHA.

Pýcha se považuje za kořen všech hříchů a také za nejhlubší důvod lidského odklonění se od Boha. Pyšný člověk si ani neuvědomuje, že se od Boha vzdálil, považuje totiž sebe sama za normu všeho dění. Takový člověk si vytváří zkreslený obraz o sobě i světě, jak to vyjadřuje přísloví: „Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem.“ (Bible, Přísloví 21, 4) Na počátku je touha po vyniknutí nad ostatní, touha vládnout. Člověk pyšný si připadá sám v sobě něčím nadřazený, zapomíná na to, že vše co má, je do Boha

Opakem pýchy je skromnost, v dokonalejší podobě pokora. Tato ctnost je v Písmu nejvíce chválená, měla ji Panna Maria, a proto si ji vybral Bůh za Matku svého Syna. Také sám Pan Ježíš dává příklad pokory a vybízí k následování: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ (Mt 11, 29)

Jak neupadnout do pýchy? Je mnoho druhů a odstínů pýchy, velice nebezpečná je zvláště dnes intelektuální pýcha, kdy člověk spoléhá příliš na svoji inteligenci a rozum. Příkladem a zosobněním pýchy je ďábel. Ač jinak dokonalý anděl, odmítnul sloužit a uznávat Boha. A to je právě největší zákeřnost pýchy, že zaslepuje oči. Člověk, který do pýchy upadnul, se bez pomocí druhého jen těžko může z ní dostat. Největší jeho prokletí jeho je v tom, že on o tuto pomoc nežádá a ani o ni nestojí. Pýcha je tak překážka Boží přítomnosti v srdci člověka, Bůh se pyšné duši nezjevuje.

Nejlepším lékem, jak pýše předcházet a vyvarovat se jí, je neustále usilovat o pokoru. Apoštol Petr praví: „Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost'.“ (Bible, 1. list Petrův 5, 5) Mnozí duchovní otcové (svatí), se stali svatými právě skrze pokoru. Sami často popisují pokoru jako pravdivost. Pokora není nějaké „hrbaté“ podřizování se a popírání vlastní důstojnosti. Je to hluboké vědomí, že i ve své slabosti mohu z Boží milosti dosáhnout toho, co mě přesahuje. Pokory se člověk učí především skrze poslušnost. Na prvním místě to je poslušnost Bohu, ale také Církvi, či jiným lidem, vždyť i „Kristus se podřídil, byl poslušný až k smrti“, aby nás vykoupil. Jsou to však cesty, které jsou v dnešní době spíše v opovržení, a tak jen málo lidí po pokoře touží a pokory dosahuje.

K vlastnímu zamyšlení čtenářů:

Co myslíš, není za odmítáním Boha a církve v naší společnosti právě pýcha? Nebude trestem takovéto pýchy „neléčitelná“ krize, podle slov: „Pýcha předchází pád!“

Článek uveřejněn v Jindřichohradeckém Deníku 27. 3. 2013.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora