Pravdomluvnost

pondělí 15. duben 2013 16:45

Každá ctnost ožívá teprve v kontextu lidských vztahů. Existují však ctnosti, bez kterých se společnost jen těžko obejde. K nim patří pravdomluvnost, zdvořilost a optimismus.
Dnes si něco povíme o pravdomluvnosti. Filosofická definice zní: „Pravda je shoda našeho poznání se skutečností“. Nebudeme se zde zabývat samotným procesem poznání, jak a na kolik tuto pravdu poznáváme. Buďme si vědomi, že naše nedostatečné schopnosti mohou způsobit omyl, který je z hlediska morálního omluvitelný. Spíše si povíme, jak s pravdou nakládáme.

Mluvit pravdu je něco přirozeného a pro vzájemnou důvěru potřebné. Opakem pravdy je lež, a ten kdo se ji dopouští, chce pravdu buď zamlčet, nebo pozměnit.

V životě se však setkáváme se situací, kdy mluvit pravdu je obtížné a někdy dokonce přináší dočasnou nevýhodu. To jsou důvody, proč se k ní uchylujeme. Měli bychom však vždy pamatovat přísloví: „Lež má krátké nohy“, nebo také Ježíšovo: „Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno“. Lhát proto není nikdy dovoleno.

Druhým problémem spojeným s pravdomluvností je účel, za jakým pravdu sdělujeme. Můžeme ji totiž použít necitlivě, dokonce s úmyslem druhému ublížit. Odsouzeníhodné není jen šířit o druhém nepravdu (pomluva), ale také bez objektivního důvodu šířit o druhém jeho prohřešky a odhalovat chyby (nactiutrhání). Srdce zlého člověka si je schopno nějaký ten důvod vždy nalézt, jak to vyjadřuje přísloví: „Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.“ Ježíš proto říká: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?"

Někdy se však ocitáme v situaci, kdy sice nemluvíme přímo lež, jen některé skutečnosti zamlčíme, neřekneme celou pravdu. Zde musíme rozlišit dvě rozdílné situace. Pokud pravdu zamlčíme bez objektivních důvodů, dopouštíme se vůči druhému podvodu. Jako děti si jistě pamatujeme naše odpovědi na otázky rodičů po příčině rozbité věci: „To samo!“ Rozbít jsme to sice nechtěli, to je pravda, zamlčeli jsme však celé okolnosti divokých her a rvaček. Existuje celá plejáda daleko důležitějších a zištnějších zamlčení, kterých se dopouštíme už jako dospělí.

Jsou však situace, kdy jsme celou pravdu zamlčet dokonce povinni. Zavazuje nás k tomu mlčenlivost (např. lékař nemůže prozradit zdravotní stav cizím osobám). Platí pravidlo, že pravdu máme sdělovat jen tomu, kdo na ni má právo, kdo ji nezneužije. Proto je například nesprávné vyjevovat čistě rodinné věci cizím lidem. Taktéž nemůžeme sdělovat pravdu člověku, který se chce dopustit zla a vyzvídá z nás informace potřebné k jeho uskutečnění. Příkladem je třeba ukrývání Židů za druhé světové války před gestapem. Říct pravdu o úkrytu by bylo v tomto případě zločinem.

K zamyšlení čtenářů:

Vzpomeneš si na nějakou situaci, kdy jsi neřekl/a pravdu a přitom ses nezpronevěřil/a proti pravdomluvnosti?

Vzpomeneš si také na situaci, kdy jsi pravdu řekl/a, a potom jsi měl/a výčitky, že jsi měl/a mlčet?

Článek uveřejněn v Jindřichohradeckém Deníku 13 3. 2013.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora