Co s našimi vášněmi?

středa 20. březen 2013 13:00

Vášně jsou součástí našeho života, a ač samy o sobě nejsou dobré ani zlé, dostávají mravní hodnocení podle toho, jak skutečně závisí na rozumu a vůli. Ale jak je dostat do souladu s rozumem?

Pro mnohé antické filosofy byly vášně spíše překážkou svobodného jednání. Například stoikové chápou vášně jako určité zlo, které ctnostný člověk musí přemoci, a proto usilovali o stav zvaný apatheia, kdy je člověk od svých vášní oproštěn (z toho pochází slovo apatie - lhostejnost, nezájem, netečnost). Stoikové stanovili čtyři základní vášně: strach, smutek, žádostivost a rozkoš. Přirovnávali je ke čtyřem svárlivým ženám v domě. Klid nebude dřív, dokud se všechny nevyženou.

Jiný pohled nabízeli epikurejci, kteří považovali vášně a jejich omezování za nerozumné násilí na člověku. Kdybychom použili dnešního jazyka, mohli bychom to vyjádřit slovy mnohých reklam: „užij si pocitu...“, nebo „nevaž se, odvaž se“, anebo „proč se omezovat, vždyť přirozenost to žádá“.

Kde je vlastně pravda a kudy vede správná cesta?

Projev vášně často předbíhá rozumový úsudek. Že se hlásí vášeň, může signalizovat tělesná změna: zrychlený tep, zpocené ruce, zčervenalé tváře, sevřený žaludek apod. A přestože se člověk snaží zapojit rozum a „první reakce“ se odehraje nanejvýš ve fantazii, vášeň působit nepřestává, jen se skryje v nitru - a pak se může znovu objevit při stejném nebo podobném podnětu. Například, potká-li ženatý muž krásnou ženu, dokáže jednou a mnohokrát odolat, aby se jí přiblížil víc, než mu dovoluje jeho manželský vztah; může se ale stát, že jeho láska, která má základ ve vášni, vzroste natolik, že mu žádné rozumné důvody ani pevná vůle nezabrání v nevěře.

Ukazuje se tedy rozpor: Na jedné straně jsou vášně součástí lidské přirozenosti, podněcují, inspirují, aktivizují; na druhé straně však člověk nemá ani nemůže dát vášním volný průchod. Jinak řečeno, vášně mají sloužit člověku, ne naopak. Ale jak toho dosáhnout? Stačí na to bystrý rozum a pevná vůle? Napětí, které existuje mezi vášněmi a možnými skutky, nelze rozumem ani vůli zcela odstranit. Lze je udržet ve zdravé míře, když jsme k vášním pozorní - pak máme větší možnost předcházet jednání, které vede ke zlu.

Naše emoce a city mohou být převzaty do ctností, nebo zvráceny na neřesti. Mistři duchovní života přirovnávají tělo s jeho vášněmi ke koni. Pokud mu příliš povolujeme a on je potom hodně bujný, může se stát, že nás shodí. Pokud ho neustále držíme zkrátka, neustále brzdíme, daleko nedojedeme. Nejlepší kůň je dobře vycvičený, který dokáže rychle poslechnout. Povolíme-li uzdu v bezpečném terénu, aby se dal do klusu, a naopak, přitáhneme-li uzdu v nebezpečí, aby se co nejdříve dokázal zklidnit a zpomalit, potom je cesta bezpečná. U koní se toho dosahuje drezurou, u lidí nabýváním ctností.

Dokonalost mravního života se dosahuje, když člověk není pobádán k dobru pouze vůlí, nýbrž i „srdcem“.

K vlastnímu zamyšlení čtenáře:

Zamysli se například nad vášní hněvu. V jaké situaci bys mu dal volný průchod (spravedlivý hněv), a v jaké bys naopak svůj hněv mírnil a snažil se uklidnit své rozjitřené srdce (nespravedlivý hněv)?

Článek uveřejněn v Jindřichohradeckém Deníku 30. 1. 2013.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora