Motivy lidského jednání, vášně

úterý 19. březen 2013 16:45

Často se ptáme po motivech lidského jednání, zvláště tehdy, když je nám protivné, nebo tehdy, když ho chceme u sebe či u druhých změnit. Termín motiv pochází z latiny (movere - hýbat, pohybovat) a v češtině by mu snad nejlépe odpovídal termín „pohnutka“. Je to něco, co stojí na počátku řetězce vnitřních dějů a končí skutkem.

V zásadě platí, že jsme motivování k tomu, co potřebujeme. Například mám žízeň, a tak se sháním po tekutině. Mnohdy se na vlastním skutku podílí více motivů: Mám žízeň, ale také například chuť na něco zvláštního, zároveň mohu mít touhu napít se s někým známým a popovídat si atd.

Člověk sám si všechny motivy ani neuvědomuje, nicméně ony působí bez ohledu na to, víme-li o nich nebo ne. Obojí má svoje kladné i záporné stránky. Když si důvody svého jednání uvědomuji, mám více svobody, mohu toto mé jednání ovlivňovat rozumem, s tím je však spojena taky zodpovědnost. Když si naopak důvody jednání pořádně neuvědomuji, moje jednání se stává automatické, ale zároveň i málo ovlivnitelné, mám méně svobody. Příklad: při prácí dostanu žízeň a automaticky sáhnu po sklenici na stole a vypijí to, co v ní je. Pokud se však nejdříve zamyslím, a zvažuji čeho se napít, přidají se třeba i další motivy, a nakonec si vyberu jiný způsob uspokojení žízně.

Snaha utřídit motivy lidského jednání je stará jako etika sama. Prvním filosofem, který se soustavněji zabýval vnitřní stránkou lidského jednání, byl Aristoteles, z kterého vycházeli mnozí další filosofové. Ti se zaměřili především na přirozený základ motivace, na motivy, které jsou člověku vrozené. Pro tento druh motivů se ustálilo označení vášně.

Vášně jsou občas lidmi povrchně spojovány buď s čímsi negativním (například se sexem), nebo naopak s něčím obdivuhodným (například vášeň pro hudbu). Vášně jsou však přirozené složky lidské psychiky; zprostředkují přechod mezi smyslovým životem a životem ducha a zajišťují mezi nimi spojení. Vášně, samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné, teprve způsob, jakým vášně použijeme, můžeme nazvat dobrým nebo špatným. Pro způsob směrování přirozených motivů, tedy vášní, se v Bibli používá obrazu srdce: „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.“ (Lk 6, 42) Pokud máme „dobré srdce“, směrujeme své vášně k dobru, pokud „srdce zlé“, používáme vášně hříšným způsobem.

K zamyšlení čtenářů:
Člověku se může zdát, že jeho motivy jsou „čisté“, je to však jedině Bůh, který vidí do nitra i srdce člověka. Prosil jsi už Boha, aby ti dal upřímné (tiché, pokorné, čisté) srdce?

Článek uveřejněn v Jindřichohradeckém Deníku 23. 1. 2013.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora