Autonomie svědomí

pondělí 25. únor 2013 19:10

Stane se, že člověk jedná v protikladu k názoru většiny, jen na základě svého svědomí. Místo, aby podlehl cizímu nátlaku, poslechne zákon vlastní, tedy jedná samostatně - autonomně. Znamená to, že svědomí se stává svému nositeli zákonem, nejbližší normou jednání.

Slovo autonomie pochází z řečtiny a znamená „svézákonnost“ (auto - vlastní, svůj; nomos - zákon). Autonomie svědomí znamená, že člověka nikdo nemůže k něčemu morálně zavázat, aniž tento závazek přijme jeho svědomí. Jinými slovy, pokud nebudu přesvědčen o tom, že skutek je v souladu s mým svědomím, neměl bych jej konat. Co svědomí neschválí, to mě nemůže zavazovat. Tato myšlenka se objevuje i v Listině práv a svobod: „Svoboda smýšlení, svědomí a vyznání je zaručena“ (Čl 15/1). Kdo tedy někoho nutí jednat proti jeho svědomí a činí na něho nepřiměřený nátlak, porušuje důstojnost člověka.

Abychom si osvětlili tuto autonomii svědomí, uvedeme si příklad z druhé světové války. Claus Schenk von Stauffenberg krátce před neúspěšným atentátem na Hitlera, za který byl později popraven, napsal: „Je na čase konečně něco podniknout. Ovšem ten, kdo se něčeho odváží, musí si být vědom toho, že zřejmě vstoupí do dějin s puncem zrádce. Jenže nevykoná-li ten skutek, stane se zrádcem svého vlastního svědomí.“

Svědomí člověka ho činí schopným rozlišovat dobro a zlo, a následně se svobodně a samostatně rozhodovat. Pokud svědomí nebylo špatně formováno, pak je náš vnitřní hlas vždycky ve shodě s tím, co je obecně rozumné, spravedlivé a před Bohem dobré. Kdyby všichni lidé jednali podle svědomí, nemuseli bychom se jeden druhého bát. Apoštol Pavel o tom píše v listě svému učedníkovi Titovi takto: „Čistým (ve svědomí) je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Pokud svědomí neprotestuje, neznamená to tedy automaticky, že jednám dobře. Ze zkušenosti víme, že svědomí může být vlastní vinou otupeno, takže si již člověk neuvědomuje, zda jedná dobře nebo zle. S lidmi, kteří mají takto otupené svědomí, nebo si dokonce zvykli jednat proti jeho hlasu, je potom velice nesnadné jednání. Jsou nevyzpytatelní a ve své podstatě s nimi nelze vážně počítat. I když se jim samotným zdá, jak jsou „chytří“, v konečném důsledku tím trpí nejvíce oni sami.

K vlastnímu zamyšlení čtenáře:
Mnozí si myslí, že si křesťané zbytečně komplikují život, když hovoří o hříchu a hlasu svědomí vzývajícímu pokání. Co bys zvolil ty:
a) Pocit viny, ale po lítosti i jistotu odpuštění a smíření;
b) Zahlušení svědomí, ale i nejistotu poznání dobra a zla, tedy i nemožnost vzájemného pochopení?

Článek uveřejněn v Jindřichohradeckém Deníku 27. 12. 2012

Jiří Špiřík

Počet příspěvků: 1, poslední 26.2.2013 11:24:27 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Špiřík

Jiří Špiřík

Píši o křesťanské víře, etice, vztahu mezi vírou a vědou. Občas přidám i něco duchovního.

Jsem knězem Katolické církve

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.